Proč se dítě s autismem chová tak, jak se chová
Rodiče dětí s poruchou autistického spektra se často setkávají s tím, že je chování jejich dítěte nepochopeno. Někdy i dobře míněné rady okolí vycházejí z předpokladu, že dítě „zlobí“, „schválně neposlouchá“ nebo „by se mělo víc snažit“. Takový pohled ale většinou vede spíše k bezmoci než ke zlepšení situace.
Abychom chování dítěte s autismem mohli skutečně porozumět, je potřeba se na něj dívat jinak – bez rychlého hodnocení a s důrazem na porozumění souvislostem.
Chování není vlastnost, ale děj
Chování není povahová vlastnost dítěte. Je to něco, co se děje v určité situaci, v určitém prostředí a z určitého důvodu. Každé chování má svou příčinu a svůj smysl, i když nám může být na první pohled nejasný.
Častou chybou je, že chování popisujeme příliš obecně. Slova jako zlobí, nedává pozor, je agresivní nebo je tvrdohlavý nejsou popisem chování, ale jeho interpretací. Pro práci s dítětem jsou ale málo užitečná, protože neříkají, co přesně máme sledovat a na co reagovat.
Proč je důležitý konkrétní popis
Když chceme dítěti pomoci, potřebujeme přesně popsat konkrétní projevy jeho chování. Místo „dítě je agresivní“ si všímáme, zda kope, bouchá rukou do stolu, strká do spolužáků nebo hází předměty. Místo „nedává pozor“ sledujeme, zda vstává ze židle, dívá se kolem sebe, mluví do výkladu nebo odchází ze třídy.
Takový popis není kritika dítěte. Naopak – je to základní nástroj porozumění. Díky němu mohou rodiče, učitelé i odborníci mluvit stejným jazykem a společně hledat řešení.
Co se děje před chováním a co po něm
U dětí s autismem je velmi důležité sledovat, co chování předchází. Může jít o změnu programu, nový požadavek, hluk, čekání, únavu nebo nepochopení instrukce. Stejně tak je podstatné vnímat, co následuje po chování – zda dítě získá pozornost, úlevu, možnost odejít ze situace nebo naopak pociťuje zvýšený tlak.
Chování tak často není problémem samo o sobě, ale reakcí na situaci, která je pro dítě příliš náročná. Pokud tuto souvislost přehlédneme, snadno se dostaneme do začarovaného kruhu nepochopení.
Korekce chování znamená především učení
Cílem práce s chováním není dítě „opravit“ nebo potlačit jeho projevy za každou cenu. Smyslem je naučit dítě dovednostem, které mu pomohou zvládat každodenní situace jiným způsobem.
Mnohé náročné projevy vznikají proto, že dítě zatím neumí:
- říct si o pomoc,
- vyjádřit nesouhlas,
- požádat o přestávku,
- zvládnout změnu,
- regulovat své emoce nebo smyslové přetížení.
Jakmile dítě získá jiný, srozumitelnější způsob, jak svou potřebu vyjádřit, potřeba problémového chování se často výrazně sníží.
Malé kroky a každodenní situace
Učení nových dovedností probíhá postupně. Dítě se nejprve učí základům spolupráce, jak zaměřit pozornost, a jak porozumět jednoduchým pokynům. Dospělý mu zpočátku poskytuje větší podporu, kterou postupně omezuje, aby dítě získalo jistotu a samostatnost.
Velmi důležité je, aby se nové dovednosti učily v běžném životě, nejen v řízených situacích. To, co dítě zvládne doma, by mělo postupně zvládnout i ve škole, na hřišti nebo v obchodě. Právě tento přenos dovedností je klíčový pro dlouhodobý přínos.
Proč je důležité sledovat pokrok
Pravidelné sledování chování a pokroku dítěte umožňuje zjistit, zda zvolený přístup skutečně funguje a dítěti pomáhá. Pokud se ukáže, že si dítě nové dovednosti neosvojuje nebo se jeho chování nemění, nejde o selhání dítěte ani rodičů, ale o důležitou informaci pro úpravu podpory a další směřování práce.
Právě s tímto principem pracujeme i v organizaci MOSŤÁČEK.CZ, konkrétně v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra. Důraz klademe na průběžné pozorování, vyhodnocování a přizpůsobování podpory tak, aby odpovídala aktuálním potřebám konkrétního dítěte i celé rodiny.
Každé dítě s autismem je jiné. To, co pomáhá jednomu, nemusí fungovat u druhého. Individuální přístup, respekt k tempu dítěte a spolupráce s rodiči jsou proto zásadním předpokladem smysluplné a dlouhodobě funkční podpory.
Chování jako způsob komunikace
Chování dítěte s autismem je často jeho způsobem, jak světu něco sdělit. Může říkat: je toho na mě moc, nerozumím, potřebuji pomoc, bojím se, potřebuji klid. Pokud se na chování díváme z tohoto úhlu pohledu, přestává být hrozbou a stává se zdrojem informací.
Porozumění chování neznamená, že rodiče rezignují na hranice. Znamená to, že je nastavují s respektem k možnostem dítěte a s vědomím, že cílem je bezpečí, rozvoj a větší pohoda celé rodiny.
Chování není nepřítel. Je to cesta, jak dítěti s autismem lépe porozumět – a jak mu pomoci najít své místo ve světě, který pro něj bývá často velmi náročný.
Napsala: Mgr. Halyna Kozlova